Společnost nedoceňuje práci lidí, kteří na venkově pečují o krajinu.
Tomáš Dubský, starosta Vysočiny:
Společnost nedoceňuje práci lidí,
kteří na venkově pečují o krajinu
Obec Vysočinu navzdory jejímu názvu nenajdete v Kraji Vysočina, ale na Chrudimsku v Pardubickém kraji. Ovšem když si starosta Tomáš Dubský vyrazí zaběhnout svůj obvyklý osmikilometrový okruh, většinu tratě absolvuje už na území Kraje Vysočina. Má jej totiž od svého domu v Možděnici, jedné z místních částí obce, coby kamenem dohodil.
Obec s necelými sedmi sty obyvateli leží na území hned dvou chráněných krajinných oblastí – Železných hor a Žďárských vrchů, a sestává z místních částí Dřevíkov, Možděnice, Rváčov a Svobodné Hamry. Kde se však vzal název obce Vysočina? Za minulého režimu tam bylo založeno a takto pojmenováno jednotné zemědělské družstvo. Když byly v roce 1960 tyto původně samostatné obce direktivně sloučeny, byl jim – také direktivně – přidělen společný název podle místního JZD.
* Vy jste, pane starosto, známý jako obhájce venkovských obcí – a to i v Poslanecké sněmovně, jejímž jste členem. Jak si venkov v naší zemi stojí ve srovnání s velkými městy?
V odpovědích na takové otázky hodně zdůrazňuji údaj, který vychází z dat Českého statistického úřadu. Totiž, že obce do 2000 obyvatel spravují více než 70 procent rozlohy naší republiky. O tom se často nemluví. A přitom v těchto, dalo by se říci, venkovských obcích žije necelá třetina obyvatel. A jestliže systém rozpočtového určení daní je nastaven na počet obyvatel, tak mně z toho vychází, že naše společnost dosud neumí dostatečně zohlednit a docenit práci lidí, kteří udržují naši krajinu stále ještě zdravou a neobyčejně krásnou.
Přitom tato krajina je tu pro všechny, ať žijí v Praze nebo jiných velkých městech, či právě na venkově. Snad nejzřetelněji to bylo vidět během covidu. Jakmile se tehdy jen trošku couvlo z nejrůznějších zákazů a omezujících nařízení, tak kam lidé okamžitě začali jezdit? Přece k nám na venkov!
Byl to tak masový jev, že vyvolával i kritiku místních. A já na ni tenkrát odpovídal: Proboha, co chcete? Když tu lidé z města zaparkují auto tak, aby nepřekáželo, a chovají se slušně, ať si pak jdou, kam chtějí. Naše zdravá krajina je prostorem pro všechny, ale někdo se o ni musí starat, aby zdravá mohla zůstat. Koneckonců, i jen zdravá krajina nám také dá zdravé potraviny.
* Neubývá však těch, kteří by se o krajinu měli bezprostředně starat?
To je určitě velké téma. Ve vztahu k venkovu pořád vidím velký dluh ve výši mezd jeho obyvatel. Už by se dál neměly rozevírat mzdové nůžky mezi městy a venkovem, ale naopak mzdy na venkově by se měly více blížit těm ve městech. Může tomu napomoci současná doba technologická. V případě člověka, který dnes pracuje hlavně u počítače, už nikoho nezajímá, zda bydlí ve městě nebo na venkově.
Jenže pak jsou profese třeba přímo spojené se zemědělstvím nebo částečně se životním prostředím, které nelze vykonávat na dálku – a tam tu rezervu ve výši mezd stále silně pociťuji.
* Jak by se to dalo řešit? Více finančně motivovat obce, aby na své území aktivněji lákaly podnikatele a velké investory?
Vidím při tom věci, které můžete ovlivnit, ale i jiné, které ovlivnit nemůžete. Třeba v naší obci jsme už někdy před dvaceti lety zřídili průmyslovou zónu v místní části Možděnice. Zóna je plně obsazena – máme tam dřevozpracující firmu s asi padesáti zaměstnanci a v zóně je i další zajímavá společnost vyrábějící nerezová zařízení. Na venkově potřebujeme udržet řemeslníky, malé firmy třeba jen s pěti, deseti zaměstnanci – ale pak hodně záleží na naší vstřícnost vůči takovým podnikům, zda jim za výhodných podmínek poskytneme možnost usadit se v místní průmyslové zóně, nebo pomůžeme-li jim třeba změnou územního plánu.
Pravda, naše obec se nachází na území hned dvou zmíněných CHKO, což s sebou přináší některé regulace a omezení jak pro nové stavby či přestavby a rekonstrukce, tak pro podnikání všeobecně. Na druhou stranu u nás zase proto nemohlo vzniknout žádné podnikatelské baroko.
Teď se vedou diskuse o tom, že by v rámci RUD mohla být posílena finanční motivace obcí, aby na svá území ochotněji lákaly investory. Já v tom zůstávám poněkud opatrný. I v Pardubickém kraji totiž vidím, že jak se tam buduje dálnice D35 a investoři se usazují jen podél její trasy. Což nám poněkud paradoxně může uškodit v odlehlejších oblastech regionu. Tam se obce mohou snažit přilákat investora sebevíc, ale nebude-li tam dobrá dopravní obslužnost, patrně neuspějí.
* Hodně však záleží i na tom, jaké služby lidem na venkově nabídneme – a máme-li jim vůbec co nabídnout…
V Možděnici si tamní hospodu už v roce 1988, ještě za minulého režimu, převzali do pronájmu hasiči a doteď se tam v obsluze hostů střídají. Takže když k nám přijdete na pivo, možná vám půllitr natočím i já. Na Dřevíkově to dnes funguje podobně. Když tam hospodský odešel, taky hospodu provozují hasiči.,
A ve Rváčově hospodu provozuje místní občan. A protože má partnerku, která je kadeřnicí, oba na obec přišli s nápadem, že by se kumbálek u hospody mohl přestavět na kadeřnictví. Plácli jsme si a díky pomoci tohoto páru a s využitím našich investic dnes ve Rváčově máme jak hospodu, tak dokonce kadeřnictví. A nešlo přitom o žádné velké peníze – spíše je nutné umět poznat a podchytit zájem lidí.
Pokud jde o prodejny, jednu v klasickém režimu si na Dřevíkově provozuje sama obec. Druhou, zcela přebudovanou prodejnu jsme ve Rváčově otevřeli letos v dubnu za účasti ministra Lukáše Vlčka, přičemž prodejna ve spolupráci se Skupinou COOP funguje jako poloautomatická čtyřiadvacet hodin denně a po všech sedm dnů v týdnu. Musím pochválit Pardubický kraj, který jako první v republice vypsal dotační titul na podporu provozu malých venkovských prodejen a poslal na tento účel peníze i nám. Podporu z programu Obchůdek2021+ v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu jsme také obdrželi, a to na přechod z klasické prodejny na poloautomatickou.
Prodavačka, asi bych správně měl říkat asistentka, dopoledne lidem pomůže s nákupem, třeba těm, kteří nejsou digitálně zdatní. Ale například v obslužném úseku, který jsme v prodejně ponechali hlavně pro regionální potraviny, vám také nakrájí salám, což ve plně automatizovaných prodejnách není možné.
Dopoledne v prodejně tedy funguje prodavačka, ale když se vrátím domů v sedm večer ze zaměstnání, mohu si prodejnu otevřít z aplikace a obsloužím se sám. Jedna paní od nás z obce se mně nedávno svěřila, že když vařila nedělní oběd, manžel ohrnul nos nad špenátem, a tak běžela do poloautomatického obchodu pro zelí. V „obyčejném“ obchodě by zelí na malé vesnici o víkendu určitě nekoupila.
A ještě jeden aspekt automatizovaného prodeje bych zmínil. Možná se to nezdá, ale tyto formy prodeje mohou na venkově změnit i nákupní návyky. Například když staří rodiče dopředu nevědí, zda za nimi o víkendu přijedou na návštěvu „mladí“ z města, pro jistotu dopředu pořídí větší nákup do ledničky. Jenže návštěva nepřijede– a pak se obsah ledničky celý týden přebírá a mnohé potraviny s prošlým datem spotřeby zbytečně vyhazují. V poloautomatizované prodejně však nakoupíte přesně to, co potřebujete, a v odpovídajícím množství. I tohle by mohl být příspěvek ke snahám, aby zhruba třicet procent potravin zbytečně nekončilo v odpadu, jak o tom hovoří statistiky.
* Loni na podzim jsme se potkali při prezentaci projektu Skupiny COOP a České pošty, kterým i u vás na Hlinecku začal rozvoz elektronicky objednaných potravin lidem do malých venkovských obcí poštovními doručovateli. Jaké jsou s tímto pilotním projektem první zkušenosti?
Co mám zprávy, tak se tato služba využívá. Navíc od nového roku do našeho regionu vstoupil komerční subjekt, který také lidem rozváží potraviny. Zajímavé je, že dříve pro takové dodavatele Hlinecko nebylo zajímavé. Možná proto až
projekt pošty a Skupiny COOP jim tam dláždí cestu za novými zákazníky, kteří tomuto způsob přišli na chuť. Ale ani to by nebylo špatné, protože kdyby soukromí rozvozci potravin takto všude navázali na zmíněnou aktivitu České pošty, i to by bylo dobré, protože úkol zajistit takovou službu pro venkov by byl splněn.
Ostatně na nedávné konferenci Česká pošta spojuje jsem si potvrdil, že tento státní podnik rozvoz potravin na venkově nezamýšlí pojmout jako projekt, jímž by si pro tento účel chtěl zmonopolizovat celé území republiky a potlačovat konkurenci ze soukromého byznysu. Ale že je to doplněk služeb tam, kde nic takového není.
U České pošty ještě chvilku zůstanu. Stále naléhavěji totiž zaznívají otázky, co s ní má být dál. Vždyť během posledních deseti let poštovní služby ve svém objemu klesly o nějakých osmdesát procent. Ne o dvacet, ale na dvacet procent! Klasické listovní zásilky dnes už téměř nikdo neposílá.
Jenže Česká pošta je unikátní sítí propojující stát s celým územím. Byli bychom rádi, aby taková síť existovala nadále – a jak stanovuje legislativa, aby zůstalo zachováno i všech 2900 poboček pošty v území. Je však třeba jim najít další náplň práce.
Ukazuje se, že pošta může vhodně propojit stát s jeho finálním uživatelem, tedy občanem. To, že v oblastech, kde není žádná komerční rozvážková služba, vám pošta bude schopna dovézt nákup, určitě nezní špatně. Ale není to nic, co by samo o sobě mohlo poštu finančně zachránit.
Měl by být sestaven výčet dalších služeb, s jejichž zajištěním pošta může pomoci. Například víme, že někde bývá obtížné se z odlehlejších míst dostavit na příslušnou pobočku úřadu práce. A proč by pošta díky svém operátorovi v terénu s tabletem v ruce takový kontakt s úřadem práce lidem z menších sídel nedokázala zprostředkovat? . V tom vidím obrovskou šanci pro Českou poštu i pro venkov a jeho obyvatele.
Ani v naší obci pošta svoji pobočku nemá. Budou-li její „operátoři“ schopni s každým – i se starou babičkou vyřešit téměř cokoliv, tak potom budeme mít poštu vlastně všude.
Vnímám i možnou návaznost takových aktivit pošty na fungování samospráv. Vy přece nemusíte s jistotou vědět, zda ten, kdo vám zvoní u vrat a nabízí, že s vámi vyřídí třeba nějakou důchodovou agendu, je opravdu pošťák – a ne podvodník. Proto budete-li potřebovat něco vyřídit s úřadem, který není po ruce nebo za nímž byste se kvůli nemoci či vysokému věku obtížněji dopravovali, spojíte se s radnicí a ta vám u pošty na domluvený den a hodinu zajistí příjezd poštovního operátora. Vy tak budete vědět, že člověk, který u vás v určený den a stanovenou hodinu zazvoní, je státem prověřená osoba. Nebo váš kontakt s poštovním operátorem může proběhnout přímo na obecním úřadě v místnosti, která tam pro takové účely bude zřízena.
V automatizovaných či poloautomatizovaných prodejnách můžeme s pomocí mobilního telefonu se speciální aplikací na základě své bankovní identity bezproblémově nakupovat. Proč by v obcích nemohly být rozmístěny poštovní boxy, ve kterých by na stejném principu bylo možné vyzvednout si doporučený dopis s barevným pruhem? A nemuset jet kvůli tomu až do „oerpéčka“ na poštu?
* Jsou zde ještě další služby, na jejichž špatnou dostupnost lidé na venkově žehrají. Zdravotnictví, školství…
Snažím se, pokud jde o zdravotnictví, hledat modely, které opravdu fungují. Třeba v našem kraji si obec Červená Voda otevřela svoji vlastní zubní ordinaci, provozuje ji jako obecní společnost s r.o. zaměstnávající dvě mladé zubní lékařky na částečný úvazek. Za mě je to úplně neskutečný projekt, a přesto je to tak, jak by obce měly fungovat. Mířím tímto příkladem k myšlence, že samospráva opravdu může mnohé věci sama aktivně ovlivňovat.
Pokud jde o školství, necítím se být expertem na tuto problematiku. Proto ponechám stranou beztak hojně přetřásanou problematiku financování nepedagogických pracovníků či ostatních neinvestičních výdajů ve školách. Ale několik poznámek uvedu.
U nás školu nemáme a naše děti dojíždějí do škol v sousedních obcích. Samozřejmě také často přemýšlím o tom, co bychom dělali, kdyby nám tyto školy sdělily, že z kapacitních důvodů už se žáky od nás nemohou počítat.
V prstencích okolo Prahy a dalších velkých měst, které jsou také ještě brány jako venkov, ze svého pohledu vnímám, že tam takový problém asi mnohde nastává. A umím si tam představit svazkovou školu s novou budovou pro několik stovek žáků a za vyšší stamiliony korun.
Ale v podmínkách „klasického“ venkova – alespoň tady u nás, máme spíše opačný problém: U nás stojí školy postavené v minulé době a naddimenzované na populační vlnu 70. a 80. let. Tedy jde spíše o to, jak tyto školy modernizovat a budovat v nich specializované, dobře vybavené učebny. Ano, i tam je to o spolupráci obcí, jak to vše zafinancovat, protože budou-li pak tyto školy fungovat pod jedním zřizovatelem a pod jedním vedením, bude přece jen snazší získat pro ně třeba školního psychologa, byť jen na částečný úvazek.
* Takže jsme nakonec stejně skončili u peněz…
V současné době, kdy probíhá určitá konsolidace veřejných rozpočtů, je podle mého názoru pro příjmy obcí určitě nejspolehlivějším garantem rozpočtové určení daní. Prostě přes RUD vidíte lépe, kolik peněz vám příští rok pravděpodobně přiteče do obecní kasy a díky ekonomickému růstu – byť bychom si přáli, aby byl větší, navíc ročně do každé obce přichází i více peněz.
Já jsem starosto od roku 2008, kdy začínala finanční krize a kdy následně meziročně až do roku 2011 příjmy našeho rozpočtu klesaly. Od té doby jsem něco takového nezažil. Naopak od roku 2012 nám daňové příjmy přes RUD sostavně rostly. A samozřejmě vím, že zároveň rok od roku rostou i ceny všeho možného.
* Mimochodem, jaký má obec Vysočina zůstatek na účtech?
Jsme docela bohatá obec. Ale je to proto, že u nás řádila kůrovcová kalamita a my z obecních lesů o zhruba 170 hektarech prodali velké množství kůrovcového dříví. Takže nyní na účtech u bank máme zhruba 35 milionů korun, z nichž však podstatnou část tvoří výtěžek prodeje kůrovcového dříví. Jenže si proti tom vezměte třeba jen to, kolik stojí a ještě bude stát obnova porostů po kůrovcové kalamitě, nemluvě o dlouhodobé údržbě lesa
Nicméně jsem názoru – a říkám to i zastupitelům, že hodně peněz na účtech nemusí znamenat, že jsme dobří hospodáři. Hodně peněz uložených v bankách totiž také může znamenat, že nic neděláme a dál se jako obec nerozvíjíme. Proto nyní rozjíždíme stavbu bytového domu s pěti menšími bytovými jednotkami, kterou jsme vysoutěžili za zhruba 17 milionů korn. Dokončili jsme již zmíněnou poloautomatickou prodejnu, což také nebyla levná záležitost, a proto počítám s tím, že během letošního roku nám zůstatky na účtech poměrně dramaticky klesnou.
K foto:
Tomáš Dubský se přidržuje kréda: Je důležité to, co lidé dělají, a ne to, jak se o tom mluví